Tak já jsem prasnička, prej baletka. Já mám totiž tak špatně rostlý kopýtka, že chodím jakoby jen po jednom kopýtku a tak to často vypadá, že našlapuju jako baletky na špičkách. No kdybych měla jen tohle, ale já mám ještě hodně nemocnou nožičku, která mi nepopsatelně v kloubu natejká, že jí nemůžu vůbec ohnout a tak mívám často i křeče a špatně se mi chodí. No řešilo to už hodně doktorů a zkoušelo se tolik léků, že se spíš čeká, až mi to celé jakoby zkostnatí. Sice se mi bude špatně chodit, ale už to nebude bolet a nebudu mít křeče, tak už aby to bylo. Často se mi to zhoršuje a zlepšuje podle počasí, ale to prej vy lidi míváte taky, že ty změny počasí takhle pociťujete různě na těle.
Tak já vám alespoň zkusím povyprávět, jak to tady se mnou vlastně začalo a jak jsem se tady ocitla. Měla jsem ještě brášku Jimíčka a oba jsme byli cenou v tombole. Je to zvláštní, ale selátka na rožeň bývají velice často právě hlavní cena a vy si nás buďto chodíte s lístečkem vyzvedávat do malochovů nebo velkochovů, ale občas dají do tý tomboly přímo živý prasátko, který pak putuje k výherci a ten s ním naloží, jak se mu chce.
Když takhle tenkrát vyhráli brojlerový kuřátko Aleška, tak nám vyprávěl, že tam byl v krabici, moc se bál a nechápal, co se to s ním děje a vyhrála ho nějaká mladá maminka s malým děťátkem a nevěděli vůbec co s ním a všichni tam říkali, ať mu prej jen usekne hlavu a dá si ho do polívky.
Ach jo, co všechno se nám děje, jen proto, že se někomu chce nám tohle dělat. Ale naštěstí se tenkrát dozvěděla o farmě, tak se Alešek dostal sem a vyprávěl nám to všechno. Tak my byli s mým bráškou na lístečku, tak si dovedu představit, jaký velký štěstí jsme měli, že jsme byli vybráni právě my dva, a že už jsme měli dopředu domluvený domov na farmě.
Od prvního dne nás museli krmit mlíčkem a starala se o nás tenkrát zachráněná fenečka Tara a bydleli jsme všichni společně v jurtě. Pamatujeme se, když nás jako mimča poprvé přestavili prasničce Růžence, pro kterou jsme tenkrát byli první jiný prasátka vůbec, co viděla a ta ti vám začala vydávat takový zvuky, že naši náhradní rodiče mysleli, že bude mít infarkt a nechápali, jestli to jsou zvuky štěstí a vzrušení, nebo šoku a hrůzy, jak to bylo divný a nikdy to od ní za tu dlouhou dobu neslyšeli.
No pak pochopili, že to byla radost a pozitivní šok, že konečně vidí taky jiný prasátko a může si s ním začít povídat ve svojí chrochtací řeči. No a my ji měli jako naši učitelku, která nám o všem vyprávěla a ukazovala nám kde co na farmě je a jaký jsou její obyvatelé.
Bylo to krásný, bylo jaro, sluníčko svítilo víc a víc a my se všichni tři vyhřívali na sluníčku a rachtali se v bahenních jezírkách, co nám tu vykopali. Bohužel tohle štěstí netrvalo dlouho, a i když já jsem v tý době byla zdravá jako řípa, to mě nožička ještě vůbec nebolela, tak Jimíček na tom bohužel nebyl dobře. Nejdříve to začalo dýcháním, moc špatně se mu dýchalo a žádné léky nepomáhaly. Když ho vzali tenkrát k panu doktorovi na rentgen, tak se zjistilo, že má srdíčko snad 3x větší než normálně, a že prý to je genetický a že tím my prasátka z velkochovů trpíme. Jimíček to bohužel ani po léčbě nezvládl a umřel, tak jsem byla moc smutná, byli jsme spolu pořád, ale naštěstí jsem tady pořád měla Růženku a brzy přišel i Milánek, kterej se na mě neskutečně upnul.
A nejen já jsem mu dělala sestřičku, ale i on mně náhradního bratříčka, a tak to pro nás pro všechny bylo jednodušší. Věděli jste třeba to, že když spinkáme, tak se dotýkáme čumáčkama a naše maminky nám zpívají, aby se nám líp spalo? Dokonce se o nás říká, že jsme inteligentnější než 3 leté děti a o tom, že jsme na tom emočně úplně stejně jako vy lidi, to vám snad už ani říkat nemusím.
Tolik toho objevují lidé z farmy, kteří se tu o nás starají a neustále nacházejí nové a nové vlastnosti. Díky našemu chování už dávno nemají pochyb, že co se lásky, radosti, ale i bolesti a strachu týká, vůbec se od vás nelišíme a cítíme to stejně jako vy. Často mnohem silněji, protože třeba vůbec nechápeme, proč nám některé věci děláte a nemáme pro to vysvětlení.
Ale moc doufáme, že když nás budete znát víc a víc, protože nás můžete na farmě poznávat a trávit s námi čas, tak už pro vás nebudeme ty anonymní zvířátka, ale Aninky, Jimíčkové a Růženky. A jak jednou říkal jeden malej kluk, že teď už nemůže jíst Milánkovu nohu, protože to je jeho kamarád a žádný jídlo. Toho máte prej dost zdravého a chutného i bez jakýhokoliv zabíjení živých bytostí. Jsme mu tak vděční a všem, kdo to cítí jako on, protože bychom si tak moc přáli, ať se společně kamarádíme a ne jíme.
Tak já se na vás budu těšit se všema ostatníma zvířátkama. A milujeme kdyžtak moc jablíčka, který nám můžete klidně i házet a my je budeme chytat a hnedka jíst.
Comments