Já jsem takový to malinký střapatý a třínohý, co tu po farmě běhá, jednou jsem dokonce zaslechla, jak se někdo ptal: „A tohle je co za zvířátko?“
No, tak to jsem já Čiky, fenečka co ještě s podobně střapatým pejskem jednou vyběhla z lesa a rovnou před auto Marušky s Kubou, který se zrovna vraceli brzy ráno na farmu. Taky jsem je často slyšela říkat, že je naprosto neskutečný, že tam zrovna v tenhle čas jeli, že to se jim zadaří tak jednou za rok, protože ráno je vždy krmení zvířátek a z farmy se vyráží až kolem 9.
No vždyť víte, o osudu snad už mluvit raději ani nebudeme, protože nic není náhoda. A tak to takhle prostě mělo bejt, že já i Rikoušek jsme měli být zachránění farmou. Pamatujeme si, že když nás tenkrát viděl pan doktor, tak odhadnul, že já mám tři roky a Riky dva. No a už to budou dva roky, co jsme jim takhle vběhli do náruče.
Mně visela nožička jakoby z boku, prý to muselo být staré zranění a pak doktor to popisoval, jako by mi někdo tu nožičku vytrhnul z kloubu a pak ji otočil ještě o 180 stupňů a nechal takhle vykloubenou a i přesto sem lítala jak drak jenom se třema. Ale tím, že jsem prý mladá, pokusí se mi nožičku napravit, abych na ní mohla chodit.
No, co vám budu povídat, nic nešlo podle plánu, i když se v Praze na klinice snažili a vždy
vymýšleli nové postupy, tak ta moje nožička prostě stávkovala, sval jsem nechtěla vůbec používat, jak jsem byla zvyklá skoro celý život používat jen tři nožičky a pak, když se objevila ještě ke všemu alergická reakce na kov, co jsem v nožičce měla a ta se mi dokonce po jedné operaci zlomila, tak bylo rozhodnuto.
Už žádné trápení a zkoušení a nožičku mi prostě amputovali a od tý doby je mi nejlíp, nic mě nebolí, nic mi nepřekáží a běhat? Prej běhám jako bych těch nohou měla pět. Tak nevím jak si to jako představují, vždyť žádnej pejsek nemá těch nohou pět.
No a protože se o mě nejvíc starala Maruška a jezdila se mnou na všechny operace, kontroly a převazy, tak jsem si jí adoptovala a nehnu se od ní. Kdykoliv někam zmizí, hned ji hledám, ale už jsem se trošku zlepšila a nejsem prej takovej závisláček, protože tady přibyla ještě mladá holčička Daisy, která se stará o takovou důchodcovskou psí partu, no a já jsem se rozhodla stát členem týhle skupinky.
Často chodíme společně ven a já jsem víc a víc členem týhle velký rodiny. A tak už Marušku nechávám občas i bez dozoru a nekoukám jako dřív pořád na vrata, až se vrátí. No taky
tady byla ještě třínožka Pizzinka, ale ta si zase adoptovala holku Kikinu, která má auto, ve kterým i spí a jezdí často do přírody a tak jí dělá Pizzi teď garde, ochranku a nej přítelkyni v jednom a jsou nerozlučný.
To mi tak někdy děláme, že si někoho z vás lidí sami adoptujeme a nehneme se od vás, je to nějakej šestej smysl, nebo jak tomu říkáte, a ten my musíme poslouchat, to jinak nejde. Tak se mějte bájo a až někdy přijedete, to maličký, šedivý, střapatý a usilovně štěkající, tak to jsem já. Tak se nebojte mě pohladit, já totiž jenom straším, ale jinak jsem mega miloušek nejmilovanější… prej teda.
Commenti